Dialogická praxe

Mgr. Pavel Nepustil, Ph.D.

„Když se narodí dítě a nadechne se, v ten okamžik vstoupí do dialogu,“ říká Jaakko Seikkula a poukazuje tak na naprosto základní a přirozenou povahu dialogu. Narodit se znamená vstoupit do dialogu, žít znamená být v dialogu, umřít znamená odejít z dialogu. Dialog je jedna ze základních podmínek života, která spojuje všechny lidi na světě a je také tím, co dělá z člověka lidskou bytost.

V čem je toto porozumění dialogu jedinečné?

Dialogický přístup neboli dialogická praxe není spjata jen s otevřeným dialogem a Jaakkem Seikkulou, je to daleko silnější a velice zajímavý proud v současné rodinné terapii, kde bývá nejčastěji spojován se jmény jako Peter Rober, Justine van Lawick nebo Jim Wilson. Je to také ale slibně se rozvíjející přístup v dalších oblastech, například v koučování, mediaci či při práci s organizacemi.

Dialog je pro dialogického pracovníka jak prostředkem, tak i cílem setkání s jednotlivci, rodinami, skupinami a sociálními sítěmi. Výchozí situace je často taková, že je dialog obtížný, ať už tím, že chování jednoho člena rodiny je nesrozumitelné či přímo děsivé pro ostatní, anebo tím, že se mezi dvěma či více členy skupiny odehrává otevřený konflikt. Dialogický pracovník pak využívá svoji plnou přítomnost k tomu, aby pomohl dialog obnovit, pečovat o něj, podporovat a rozvíjet jej.

Co je tedy úkolem dialogického pracovníka?

Být v dialogu neznamená jen s někým mluvit. Být v dialogu je na jednu stranu velice snadné, na druhou stranu dosti náročné. To lehké na tom je, že se zkrátka stačí narodit. Náročné to ale začíná být tehdy, když se chceme do dialogu plně ponořit, prohlubovat jej a využívat pro to, abychom dosáhli nového poznání, nových možností. Protože nové poznání a nové možnosti nemohou vzniknout bez dialogu.

Plně se ponořit do dialogu a využít jeho potenciál znamená především plně přítomnou pozornost, vzájemné citlivé poskytování odezvy a upozorňování na neustále přítomnou mnohost hlasů, rozličných perspektiv. Rodinní terapeuti využívají toto umění dialogu k tomu, aby pomohli rodinám najít slova pro to, co zůstává dosud nevyřčené, mediátoři k tomu, aby pomohli transformovat konflikty do tvořivějších způsobů vztahování se.

Odkud se tyto myšlenky vzaly?

Je zajímavé, že kořeny dialogického přístupu sahají do velice různých oborů lidského poznání. Často je například citován ruský literární teoretik Michail Bachtin, který se věnoval analýze Dostojevského románů a obzvláště jeho myšlenky o dialogicitě a polyfonii vycházející z jeho analýzy se setkaly s velkým ohlasem v sociálních vědách. Zejména Jaakko Seikkula při rozvoji otevřeného dialogu z Bachtinových myšlenek vycházel a velice často používá jeho citát „Pro slovo (a pro život) není nic horšího než nedostatek odezvy“.

Dalším vědním oborem, ze kterého dialogičtí pracovníci čerpají, je psychologie. Významným myslitelem, který byl až do své smrti v roce 2017 ve velice úzkém pracovním i přátelském kontaktu s hlavními zástupci dialogické praxe, byl britský psycholog John Shotter. Ve svých pracích navazoval kromě Michaila Bachtina také na další ruské vědce, psychology Lva Vygotského a Valentina Vološinova. Čerpal také z filozofie, jeho oblíbenými autory byli italský filozof, historik a právník Giambattista Vico a rakouský filozof jazyka Ludwig Wittgenstein.

V neposlední řadě je třeba zmínit Toma Andersena, norského lékaře, který byl zároveň i významným rodinným terapeutem, a který jednak přivedl na světlo koncept takzvané reflektující praxe, a jednak předznamenal obrat k tělu, tělesnosti, na který později navázal Jaakko Seikkula. 

Jak vypadá současná dialogická praxe?

V současné době je rozmanitost inspirativních oborů ještě širší, což dobře dokládá i složení vystupujících na pravidelných konferencích o dialogické praxi, které se konají každé dva roky. Potkávají se tam psychologové, sociologové, filozofové, neurovědci, rodinní terapeuti, taneční terapeuti či umělci. Je to přesně ta mnohočetnost, polyfonie, ze které se rodí nové možnosti v dialogu.